Přinášíme Vám přepis vystoupení premiéra Mirka Topolánka k poslancům PSP ČR o výsledcích neformálního summitu Evropské unie v Lisabonu.
22. schůze PSP ČR, 25. října 2007
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
Vázená paní predsedající, vázené kolegyne, vázení kolegové,
v normální zemi, v normálním parlamente by po návratu delegace na neformální Evropské rade v Lisabonu parlament povstal a tleskal by tomu, ze Evropská unie byla schopna se v komplikované situaci dohodnout na textu, který získal souhlas 27 hlav státu, ne tak v Ceské republice. To, co tady predvedl Lubomír Zaorálek v úterý, bylo i na evropské pomery velmi neobvyklé. To je mozná do úvodu.
Neformální Evropská rada v Lisabonu nemela jiný úkol nez vyhodnotit výsledky jednání mezivládníkonference, tzv. IGC, vyresit prípadné drobné rozpory a porovnávat výsledek této mezivládní konference s mandátem Evropské rady z cervna letosního roku, která probíhala v Bruselu.
Mnozí si jeste vzpomenou na pomerne velmi dramatické jednání, které skoncilo nekdy o pul páté ráno a zhruba kolem pul ctvrté se hroutilo, zhruba kolem pul ctvrté az do pul páté se hledalo východisko, aby vubec nejaká reformní smlouva vznikla.
Jednání v Lisabonu bylo velmi konstruktivní. Myslím, ze jsme k tomu prispeli i my. Chtel bych ríci, ze jsme prispeli samozrejme i k tomu, ze drtivá vetsina problému byla vyresena uz behem IGC, behem té mezivládní konference. Panovala obecná shoda na tom, ze uz je treba ukoncit ta sestiletá jednání kolem institucionálních otázek a venovat se spíse resení problému, které skutecne zajímají obcany zemí Evropské unie, jako je ekonomický rust, bezpecnost, energetické systémy, energetické problémy, zemedelská politika, rozpocet.
Ten konecný text je výsledkem maximálne mozného kompromisu mezi zúcastnenými. Dva sporné body byly vyreseny jeste v rámci IGC, a proto uz se na Evropské rade neprojednávaly. Byly to mozná pro vás drobné problémy, ale celé to jednání v posledních mesících po mandátu Evropské rady z cervna je o drobnostech. To, ze si Bulharsko preje zachovat v názvu pro evropskou menu v cyrilice evro, asi není problém, který by nás nejakým zpusobem oslovil.
Cástecne bylo vyhoveno i zádosti Rakouska na ponechání si moznosti omezit prístup zahranicních studentu na své univerzity. Komise odlozila rízení pro porusování evropského práva v této veci a cástecne vyhovela rakouskému pozadavku a Evropská rada to víceméne stvrdila, protoze vysoký pocet nemeckých studentu, kterí po vystudování odcházejí do Nemecka, a proto Rakousko nemá dostatek doktoru, je problém, který samozrejme v nekterých oborech známe i u nás.
Samotné jednání se venovalo v zásade trem otevreným bodum. Pozadavek Polska zakotvit ióanninský kompromis, coz je v podstate blokovací mechanismus Ióannina, v závaznejsí podobe, nez je prohlásení, to znamená protokolu. Musím korektne poznamenat, ze kdyz jsme se o pul páté ráno v cervnu rozcházeli, vsichni jsme odcházeli s tím, ze to bude soucástí protokolu. Nakonec to tak i dopadlo. Polsko muze být spokojeno. Myslím si, ze ani prípadné zmeny po volbách nebudou znamenat zmenu v této otázce polského partnera, Polska v Evropské unii.
Daleko závaznejsím problém, který ale také jsme vyresili, byl nesouhlas Itálie – a já bych to vubec nebagatelizoval, jako to udelal Lubomír Zaorálek – která neakceptovala to, ze prijdou o ctyri mandáty v Evropském parlamentu. Ceská republika prijde z 24 o dva. Je to procentuálne podstatne víc nez ty ctyri hlasy, o které prijde Itálie. Presto jsme toto akceptovali. Nakonec po velké diskusi s Romanem Prodim a v rámci hlav jednotlivých státu jsme souhlasili s kompromisním návrhem, ze se rozsírí pocet 750 poslancu na formulaci, ze jich je 750 a predseda Evropského parlamentu, coz bylo akceptováno vsemi 27 zememi.
Nás pozadavek na daleko – rekl bych – lepsí vymezení úcinku oboustranné flexibility byl nakonec akceptován a nebyl vyjednáván mimo mandát. Problém, který se resil – a ten problém je legitimní – je – a uznávám, ze to byla taktika, Evropská rada má své finesy, má svoji strategii, má svoji taktiku – kdy jsme samozrejme chteli, aby míra závaznosti pro Evropskou komisi, prípadne Evropská rada, to znamená hlavy 27 státu rozhodnou o presunu nekteré kompetence zpet na národní úroven, aby se tím Evropská komise musela zabývat. Po – rekl bych – kuloárové vecné diskusi jsme pristoupili na formulaci, na proklamaci více méne Evropské komise, ze v takovém prípade se tímto bude vázne a seriózne zabývat.
Oboustranná flexibilita byl fakticky jediný vázný vnos do diskuse o nové reformní smlouve. Umoznuje pomocí zluté nebo oranzové karty, která dává sanci parlamentum jednotlivých zemí pri urcitém poctu ingerovat do legislativního procesu a do kompetencních sporu na úrovni unijní a na úrovni národních státu, umoznuje i vládám vstupovat do toho procesu. Dává jim jistou sanci tam, kde je to úcelné. A ono to úcelné v mnoha prípadech po tech padesáti letech je, aby se spolecne s prevodem kompetencí na unijní úroven mohly prevádet kompetence zpet na národní, pokud s tím státy na Evropské rade vysloví souhlas.
Musím ríci, ze diskuse o reformní smlouve byla nakonec korunována úspechem. Veta, kterou jsme prosadili, je spíse deklaratorní, je politickým poselstvím. Význam spocívá v tom, ze clenské státy vzali otázku vracení kompetencí v potaz. Je tím vysílán signál, je to signální zálezitost, ze do budoucna je nutné se prevodem kompetencí nahoru i dolu musí Evropská rada, Evropská komise i Evropský parlament zabývat.
Samotný pozadavek na rusení unijních právních aktu není v zádném prípadne nesmyslný a souvisí se závazkem Barrosovy komise snízit – coz nám pripadá trochu legracní, ale je to velmi vázne míneno – o 20 % mnozství regulací, kterými jsou Evropská unie, evropské státy v rámci acquis communautaire zatezovány.
Myslím, ze diskuse probíhá velmi seriózne. I my krome nasich vlastních regulací casto kritizujeme – a to prurezove stranami – celou radu regulací, které k nám pricházejí z unie. Je treba se o tom bavit, je treba to resit, je treba mít nástroje, potenciální nástroje pro to, abychom mohli nekteré kompetence vracet v rámci subsidiarity na národní úroven.
Kdybych mel zhodnotit smlouvu, rekl bych hlavní vetu, ze je to snatek z rozumu.
Je to kompromisní text, který po referendech v Holandsku a Francii musel doznat zmen. Tech zmen doznal. Zmeny jsou ku prospechu veci, prestoze tu základní materii, tu podstatu zlepsení fungování institucí Evropské unie v sobe obsahují. Odstranují se ústavní atributy, protoze to kritizovala vetsina státu, které i souhlasily a nebo dokonce ratifikovaly Ústavní smlouvu. Zakotvuje se princip obousmerné flexibility. Vymezují se pravomoci Unie, posiluje se úloha vnitrostátních parlamentu.
Podpis reformní smlouvy by mel probehnout po príslusných diskusích na národní úrovni a v Parlamentu symbolicky 13. 12. v 11 v Lisabonu tak, jak si prál José Socrates, prezident Evropské rady, nebo prezident portugalského predsednictví behem tohoto pul roku.
Myslím si, ze daleko závaznejsí nez tento bod byla diskuse druhý den v pátek na téma „globální aspekty Lisabonské agendy nebo Lisabonské strategie“. Melo by nás potesit, ze hlavní smery Lisabonské agendy, které samozrejme musíme jeste formalizovat do spousty dokumentu, korelují nebo jsou v souladu s hlavními prioritami vlády, to je zjednodusení podnikatelského prostredí speciálne pro malé strední podniky, výrazná podpora a podpora prostredí pro vedu, výzkum a vzdelávání. Je to samozrejme spojeno s otázkami energetiky, energetické bezpecnosti a klimatických zmen a dalsími otázkami.
Musím ríci, ze v tomto smyslu jsme nemeli zádné výhrady.
Pokud bych mel popsat diskusi, tak je to diskuse, kterou vsichni známe a je celkem jedno, z které jsme politické strany. Ceská republika díky své otevrené ekonomice, exportní schopnosti a exportní potrebe patrí samozrejme a zcela prirozene mezi státy, které si prejí daleko vetsí otevrenost Evropské unie, daleko vetsí otevrenost tretích trhu, kdy usilujeme vláda od vlády o uzavrení dohod „double you TO“ , v tomto prípade speciálne v DOHA, a proto patríme mezi státy spíse s liberálnejsím pojetím tohoto aspektu, jako je Británie, skandinávské zeme a celá rada nových clenských zemí.
Bylo velmi zajímavé a kazdému bych prál, tomu kdo to nezazil, aby zazil diskusi o globalizacních aspektech Lisabonské agendy práve na Evropské rade. Pod stejnými souhlasnými vetami se fakticky skrývají dva diametrálne odlisné koncepty, které rámují diskuse nejenom o otázkách Lisabonské agendy, ale fakticky o vsech otázkách Evropské unie, které se v soucasné dobe projednávají.
Na jedné strane tendence spíse protekcionistická, spíse vývoz nejruznejsích regulací do tretího sveta, na druhé strane spíse touha uvolnit bariéry pro obchod, uvolnit bariéry jak v Evropské unii, tak v tretím svete a v zemích, které jsou pro nás zajímavé.
Velmi zajímavá diskuse probíhá, a myslím si, ze patrí rovnez mezi národní zájmy, chtel-li bych to tak ríct, Ceské republiky, je diskuse o svobodách, základních svobodách Evropské unie, na kterých vznikla. Myslím, ze se shodujeme na tom, ze Ceská republika i v rámci svého predsednictví navazující na francouzské predsednictví bude chtít posilovat konkurenceschopnost, bude chtít posilovat aspekty znamenající ekonomický rust, bude chtít dokoncit jednotný vnitrní trh a bude chtít samozrejme garantovat základní svobody. My prece nemáme v této chvíli garantované základní svobody a jak smernice Wallersteinova o volném pohybu sluzeb, tak samozrejme doposud trvající moratorium na volný pohyb pracovních sil jsou aspekty, které musí být v ceském zájmu prurezove vsemi stranami odstranit.
Pátá svoboda, která je diskutována v Evropské unii, je svoboda volného pohybu mozku. Mozná nám pripadá diskutabilní, ale Evropská komise tím má na mysli volný pohyb myslenek, volný pohyb vedeckých kapacit a výraznou spolupráci v této oblasti. Samozrejme nase pozice je muzeme mít svobod, kolik chceme, ale je treba dokoncit predevsím ty základní ctyri.
Výrazná diskuse se odehrávala nad otázkami stability financních trhu, speciálne v souvislosti s posledními turbulencemi na financním trhu, které byly exportovány do Evropy ze Spojených státu amerických. My jsme s tím materiálem na EKOFINu nemeli problém, a proto jsem k tomu tématu ani nevystupoval. Je treba ríci, ze celá rada mechanismu, které Evropská komise navrhuje, uz u nás fungují a nebo jsou startovány.
Nicméne je otázkou – a já doporucuji, aby ne dnes, ale nekdy jsme se vázne na odborné úrovni zamysleli nad tím, ze pokud budeme provazovat jednotlivé financní trhy v Evrope, tak pak ten dopad americké pocínající krize na financním trhu, který má vliv na nekteré zeme Evropské unie a na Ceskou republiku minimálne, muze mít v rámci provázání techto mechanismu vliv na Evropskou unii jako celek. Nicméne to je diskuse odborná, subtilní a nechci vás s ní zatezovat.
Poslední cást diskuse byla venována klimatickým zmenám a postkjótskému procesu, kdy speciálne v této souvislosti se pripravuje mandát Evropské unie na plánovanou konferenci na Bali, která by mela za prvé vyhodnotit kjótský proces a pripravit mechanismy postkjótského procesu.
Musím ríci, ze Ceská republika nepatrí mezi zeme, které by neplnily své závazky spojené s protokolem v Kjóto. Ceská republika plní tyto závazky. V tomto smyslu je treba se obracet spíse na zeme, které ho neplní, napríklad Rakousko, abychom si tady rekli otevrene. Nás postoj k této veci je celkem jasný. Evropská unie predstavuje z hlediska vytvárení emisí zhruba 14 % svetového objemu. Pokud se nám nepodarí na Bali presvedcit zeme jako je Brazílie, Argentina, Indie, Cína, Ruská federace a Spojené státy americké, které uz se ale k tomu postkjótskému procesu prihlásily, tak fakticky zmeny v Evropské unii a regulace, které si – a „binding targets“ – závazné cíle, které si Evropská unie sama na sebe stanovila, nebudou mít vliv na globální znecistování, nebudou resit problém tak, jak si Evropská unie predstavuje, a proto my samozrejme zastáváme stanovisko daleko sirsí diskuse.
Já bych chtel ríci, ze s touto neformální Evropskou radou v Lisabonu je spojena diskuse, kterou bychom meli v Parlamentu také nastartovat, a to je diskuse o ratifikacním procesu. Musím ríci, ze to, ze Charta lidských práv není prímo soucástí dokumentu, coz byl pozadavek celé rady státu, ale je tam na ní výrazný odkaz, v této chvíli jeste neznamená a není to mysleno nijak agresivne, ze tyto formulace v nové reformní smlouve a tento nový institucionální rámec nebude ingerovat do nasí ústavy, kdy judikáty Evropského soudního dvora by mohly mít vliv a mohly by být nadrazeny svým zpusobem nasí ústave, a proto si myslím bez toho, ze by to bylo mysleno výrazne ideologicky nebo politicky, ze vyjádrení Ústavního soudu, jestli tomu tak je, nebo nikoliv, patrí mezi informace, které by Parlament mel dostat. Pak bude zcela jednoznacná odpoved na otázku, jestli jde o zasazení nasich ústavních pravomocí, nebo nikoliv, a my se muzeme definitivne rozhodnout, jestli budeme ratifikovat tuto smlouvu parlamentní cestou, nebo cestou speciálního referenda k tomuto zpusobu urceného.
Já jsem prezentoval verejne názor – a tady ho nechci nijak výrazne obhajovat, protoze je to predcasné – ze bych se priklánel stejne jako drtivá vetsina evropských státu, mimo jiné proto nebyla schválena Ústavní smlouva, ale tato redukovaná jednodussí reformní smlouva pro parlamentní cestu. Nicméne myslím si, ze diskuse je otevrená, je treba zvázit ústavní aspekty a podle toho se seriózne rozhodnout.
Druhá otázka, kterou bych chtel otevrít, a nevím, jestli dnes na ni bude cas, ale je nutné, aby se jí Parlament zabýval, je otázka naseho predsednictví, prípadného vlivu ratifikace reformní smlouvy a její platnosti a samozrejme tím pádem i jmenování vysokého predstavitele pro zahranicní politiku a bezpecnost a prezidenta Evropské rady. My urcite nebudeme ti, kterí budou chtít proces brzdit. Nicméne existují v Evropské unii dva názory. Jeden prezentovaný nejsilneji Nikolasem Sarkozym a Francií, a to je samozrejme jak jinak ratifikace co nejdríve a urcování techto predstavitelu jiz za francouzského predsednictví, coz samozrejme jde proti zájmum Ceské republiky, nicméne nase predsednictví by tím dostalo jedinou ránu, a to je to, ze by se nezviditelnoval ministr zahranicí nebo ministr pro evropské zálezitosti a premiér, nicméne jinak by byly ty principy zachovány.
Ten druhý názor je spís názor nemecký a dalsích zemí, a já bych rekl vetsiny zemí, a to je evropského prezidenta nebo prezidenta Evropské rady a vysokého predstavitele i z duvodu legitimity a mandátu stanovovat az spolecne se sestavováním komisaru a nové Evropské komise po volbách do Evropského parlamentu v cervnu 2009. My se samozrejme prikláníme k tomuto názoru, Svédové, kterí následují po nás, logicky jdou jeste dál a mluví o prosinci.
Já chci ríct, ze i tato diskuse by nemela vyvolávat mezi politickými stranami v Ceské republice revnivost. Pokládám dohodu v této veci za bytostný zájem Ceské republiky a myslím si, ze diskuse i o techto aspektech patrí na pudu Parlamentu nebo speciálních výboru v Poslanecké snemovne a Senátu.
Úplne záverem toho svého úvodního expozé bych chtel ríct, ze bychom reformní smlouvu meli prijmout takovou, jaká je. Urcite s ní není spokojen v Evrope vubec nikdo. Je to pozice kompromisu, není to pozice win-win. Ta zmena byla vynucena nekolika okolnostmi – referendy v Holandsku a ve Francii, kdy se nemohla francouzská reprezentace, reprezentovaná jeste tehdy prezidentem Chiracqem, ani holandská reprezentace, reprezentovaná Janem Peterem Balkenendem, premiérem, vrátit domu se stejnou smlouvou, jaká byla v ústavní smlouve zakotvena, protoze referendum jasne reklo, ze lidé ji odmítli. A ted nechci spekulovat o duvodech, proc to obcané Francie a Holandska odmítli. Není vubec jasné, jak se k novému textu, natoz k tomu starému, postaví britská verejnost, pokud by se podarilo v Británii prosadit referendum. Myslím si, ze my bychom meli strízlive akceptovat tu dohodu, které tam bylo dosazeno, prestoze nekterí z nás mohou mít pocit, ze jsme mohli jít dál, ze jsme mohli více bojovat, ale tady ríkám, ze koalicní kompromis, kterého jsme dosáhli, je velmi blízký tomu, co v minulosti prezentovala i dnesní opozice a Ceská strana sociálne demokratická.
Chtel bych vás pozádat, abychom k temto otázkám pristupovali v zájmu Ceské republiky, v zájmu kontinuity, konsistence a predvídatelnosti ceské zahranicní politiky, prestoze evropské otázky dnes jiz nepovazujeme striktne za zahranicní.
Dekuji za pozornost
Ing. Mirek Topolánek, predseda vlády CR, predseda ODS a poslanec PCR
Zdroj: PSP ČR