ČESKÁ
SEKCE UNIE EVROPSKÝCH FEDERALISTŮ
VŠEOBECNÁ
VÝZVA
K DEBATĚ
O AKTUÁLNÍCH OTÁZKÁCH
EVROPSKÉ
INTEGRACE
2013
Evropská
civilizace je zcela unikátní kulturní a společenský systém, od pravěku spočívající v dualismu duchovní a světské moci, ve
formátu všude a stále upravovaném dle místních a dobových podmínek v souvislosti
s rozvojem schopností dané komunity.
Ze všech
duchovních sil působících v průběhu středověku na evropském kontinentě,
judaismu, křesťanství, islámu a posléze v novověku převládnuvšího
katolicko-protestantského pluralismu, vzešel koncept moderního demokratického
státu založeného na svobodě a důstojnosti člověka, suverenitě lidu, lidských a
občanských právech, názorové a náboženské svobodě, toleranci a obecní samosprávě.
Země koruny
české, především Praha, byly v dějinách nedílnou součástí a dokonce
jedním z kulturních center
Evropy. Vesměs všechny události a změny v Čechách i na Moravě a ve Slezsku
byly vždy v interakci se všemi
významnými ději v ostatních evropských oblastech a zejména s těmi,
které se historicky prokázaly jako účinné v nepřetržitém dlouhodobém,
proměnlivém, rozmanitě převratném, ale
vytrvalém procesu integrace.
Markantně to z českých dějin prokazují
mnohé vynikající události a postavy, jako Karel IV., snad nejvýznamnější
integračně působící evropský panovník, mistr Jan Hus, jenž svým reformním
hnutím o sto let předešel německou Lutherovu reformaci, král Jiří
z Poděbrad, který návrhem Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanském
světě nabídl Evropě zřídit radu panovníků, aby v míru řešila její
problémy, Jan Amos Komenský, všeobecně uznávaný i pro své mezinárodní působení
ve smyslu svého hesla OMNIA SPONTE FLUANT, ABSIT VIOLENTIA REBUS, historik, ale
i politik František Palacký usilující o rovnoprávnost a mírovou spolupráci
všech národů v habsburkské říši i celé střední oblasti Evropy,
v nedávné historii pak oba první českoslovenští prezidenti, T.G.Masaryk a
E.Beneš svými koncepcemi mírového soužití i praktickými státnickými činy pro spojenectví k perspektivám Spojených
států evropských.
Vedle
historicky proslulých událostí a osobností dokazují český podíl na evropské
integraci ještě před II. světovou válkou nesčetné aktivity v běžném životě
v oblastech ekonomiky, řemesel, techniky, umění, vědy a obchodu, nejzřetelněji
trvalým posilováním exportního charakteru české výroby i všestrannými výměnami
zkušeností.
Po II. světové
válce se Češi spontánně hlásili k evropské integraci všobecným přáním i
politickým programem, účast v integraci a perspektivu členství
v Evropské unii jsme přijímali rádi
a nedílně s nadějí na svobodu a demokracii. Je nepopíratelnou zásluhou
našeho po válce prvního svobodně zvoleného prezidenta, Václava Havla a občanů
s ním spojených svým postojem a obětavou prací, že možnost zařadit se mezi členské státy nám nastala poměrně krátce
po Sametové revoluci a vymanění z předchozího totalitního režimu, bytostně
antagonisticky zaujatého vůči evropské integraci, tehdy již čtyřicet let
postupně realizované.
Toto víc než
čtyřicetileté zpoždění, vnucené nám následky války a nastavším bipolárním
geopolitickým uspořádáním, přispělo k tomu, že naše republika
v evropské integraci není ani
v čele,
jak by odpovídalo její předválečné tradici, ani v předním peletonu
integračního trendu.
Naopak, bez
radosti v posledních letech
prožíváme etapu, v níž náš státní establishment jen zdráhavě
přistupuje k tomu, co vytvořily a v čem pokročily ostatní členské
státy. Image naší republiky z hlediska postupu a výsledků v evropské
integraci zdaleka není ideální. Zasluhují se o to zejména přežívající mnohé
tradice minulého režimu i osoby jimi stále ještě zaujaté.
Přesto náš
klub UEF-CZ, ani početnější EM-CZ, nejsme v naší zemi sami, kdo si pokrok
v evropské integraci upřímně přejí. Dokázal to sám výsledek referenda o
našem vstupu do EU v r.2004. Popularita samotného vstupu přirozeně ustoupila
mnoha střízlivým úvahám a závěrům v běžném životě a hospodářské praxi,
v mnohém komplikované globálními recesivními procesy a symptomy. Těm však,
kteří v hospodářském či jinak akčním prostoru, kde podmínky zavedené
evropskou integrací jsou zavedené správně, skutečně vážně pracují, je naše
členství v EU již nepostradatelnou samozřejmostí.
Na to
rozhodně chceme navazovat a bez ohledu na retardované postoje těch či oněch
státních či ostatních představitelů si přejeme pokračovat v evropském
řešení cílevědomou debatou spolu se všemi, kteří umějí smýšlet jako Karel Čapek
„optimisticky odpovědně“ a uznávají Masarykovo „demokracie je diskuse“.
Dáno
v Praze dne 21.2.2013