31.08.2008 | Evropské noviny 

 

Bývalý senátor a předseda Evropského hnutí v ČR Edvard Outrata hovoří v rozhovoru pro Evropské noviny nejen o Evropě, ale také obecně o tématech právní, politické i jiné kultury.

 

Jste předsedou Evropského hnutí v České republice. Mohl byste krátce vysvětlit jeho poslání a úkoly?

Cílem Evropského hnutí (EH) je podle stanov „přispívat k vytváření jednotné federální Evropy založené na úctě k lidským právům, na mírových principech, na demokratických principech svobody, solidarity a občanské účasti“. Mezinárodní evropské hnutí bylo založeno po druhé světové válce – formálně na konferenci v Haagu v květnu 1948 – předcházelo tedy první integrační kroky nové Evropy a mělo na ně výrazný vliv. Dnes po šedesáti letech je EH střechovou organizací čtyřiačtyřiceti národních evropských hnutí v evropských zemích a řady celoevropských organizací s kompatibilními cíly.

 

Od kdy je členem Česká republika?

Přívrženci evropské integrace v našich zemích neměli příležitost účastnit se zakládání organizace, protože Československo právě procházelo komunistickým převzetím moci a naše účast musela počkat až do pádu komunismu. Evropské hnutí v České republice tak vzniklo začátkem 90. let jako národní organizace EH mezinárodního s cílem aplikovat cíle a principy Evropského hnutí u nás, zejména prosazovat ideje evropské integrace. EH ČR má nejen členy institucionální, ale také členy individuální.

 

Společnou myšlenkou je (kromě jiného) i federalizace Evropy. Co by měla konkrétně přinést jednotlivým státům Evropské unie?

Nejdůležitějším přínosem evropské integrace, netoliko státům a hlavně občanům, je záruka míru na kontinentě. Generace, které EH zakládaly a provedly první kroky, považovaly tento cíl za výrazně převažující a hospodářskou integraci viděly jako prostředek k tomuto cíli. V tomto směru je evropská integrace již dnes zcela úspěšná. I ve světě bez válek a velkých tenzí však společný postup v globalizujícím se světě skýtá celou řadu dalších výhod.

 

Jakých?Jmenujte prosím alespoň některé...

Pouze na základě prohlubující se evropské integrace je možné zajistit, aby se váha evropského kontinentu v mezinárodní soutěži řádně uplatnila. Do značné míry se tak děje v oblasti hospodářské, poněkud horší je to jinde. Integrace tedy umožní sjednotit síly na evropských prioritách v globalizovaném světě a vytváří institucionální struktury, jež umožňují překonávat rozpory tak, aby se zbytečně neplýtvalo silami.

 

Nemá ale dnešní svět spíše opačné tendence? Posilování integrity jednotlivých států, pocity ztráty národní identity, odlišné chápaní slova federace...

Jediná forma, která je vnitřně konzistentní s integračními cíli, je forma federální, jak si také všichni státníci, kteří stáli u kolébky tohoto projektu, dobře uvědomovali (mluvili tehdy volně o Spojených státech evropských, což byl Churchillův a dříve Masarykův termín) a jak historie potvrzuje. Přechodné formy (konfederace) se nakonec vždy buď přeměnily na federace, nebo se nakonec rozpadly. Demokratické federace jsou naopak ve světě stabilní. Význam slova „federace“ se však v hlavách Evropanů poněkud posunul. Federativní uspořádání totiž ústavně zaručuje jasné rozdělení pravomocí mezi federální úrovní a úrovní členů federace na základě dohody členů. Dnes se zejména v angličtině tento termín užívá pro pravý opak, což způsobuje zmatení pojmů. Je tedy nutno dnes zdůrazňovat, že federální Evropa neznamená „stále rostoucí pravomoci Bruselu“, nýbrž naopak racionální rozvržení pravomocí, a tedy i záruku práv členů tam, kde je to tak dohodnuto. Na takovém základě působí všechny federace (USA, Kanada, Austrálie, Německo, Švýcarsko; a také Indie).

 

Česká historická zkušenost je však trochu jiná. Zůstal nám tady podle historiků „komplex utlačovaného národa“(projevil se i při schvalování lisabonské smlouvy), poddanská kultura, o které mluvil už filosof Patočka, a mnoho dalších věcí, které se příliš neslučují se sebevědomím hrdého národa velké federace. Mají po pádu federativní republiky a po dalších zkušenostech federalisté v Čechách vůbec nějaké šance? 

Jistě mají, v podstatě stejné jako v jiných evropských zemích. České (a také polské) komplexy jsou do velké míry způsobeny mizernou zkušeností se Západoevropany v druhé světové válce, které vedou ke kritickým resentimentům a pochybám o upřímnosti jejich slibů. To se časem poddá s generační výměnou.

 

Pokud vím, existuje tady také Unie evropských federalistů. Sdílíte s tímto sdružením nějaké hodnoty?

Unie evropských federalistů je institucionálním členem Evropského hnutí jak na celoevropské, tak na české úrovni. Sdílíme s ní prakticky všechny principy a cíle, máme překrývající se členské základny. Rozdíly jsou jednak v důrazu – UEF je bezprostředně zaměřena na šíření cíle vytvoření federace, zatímco EH zdůrazňuje všechny integrační snahy – a také v organizaci – EH je střechovou organizací, což UEF není.

 

Jaké jsou vaše hlavní výtky proti současnému uspořádání EU?

Hlavním problémem současného uspořádání Evropské unie (EU) je skutečnost, že jde o strukturu přechodovou. Přes všechny úspěchy má EU často problém v oblastech, kde je integrace nedostatečná, například v koordinaci mezinárodní a bezpečnostní politiky, či v dotažení integrace hospodářské (je potenciální rozpor mezi jednotnou měnou a naprostou autonomií fiskální). Vzniká proto situace, ve které je nutno buď v integraci stále pokračovat (což vede k tenzím), nebo naopak od nich ustupovat pod tlakem vnějších okolností. Řešení těchto situací za pochodu ubírá EU energii, znemožňuje plné promítnutí vlivu a ostatně umožňuje úvahy o ústupu integrace v budoucnu. Nutno však říci, že postupovat vpřed s integrací je možné pouze za souhlasu občanů, a pokud takový souhlas není jednoznačný, současné struktury nejsou nejhorší.

 

Evropská hnutí existují všude v Evropě. Kde je jejich hlas nejsilnější?

Evropské hnutí je nejsilnější tam, kde vznikalo, tedy ve starých členských zemích EU, kde má často pozici „otce“ integrace a má blízko k vládám těchto zemí. V nových zemích je jeho pozici obtížnější, protože za sebou nemá úspěchy EH v prvních padesáti letech evropské integrace a musí si své místo vybojovávat samo.

 

Hovoříte často o respektu k lidským právům a demokracii. Jak je na tom podle vašeho názoru Česko? Můžete porovnávat, máte bohaté zkušenosti i z jiných zemích...

Respekt k lidským právům a demokracii samozřejmě trpí skutečností, že jsme strávili nejlepší léta dvou tří generací v totalitním systému. Proto tu často schází občanská statečnost na jedné straně a plné vědomí toho, co je správné nebo nesprávné na straně druhé. Mojžíš vodil Israel po poušti čtyřicet let proto, aby nikdo, kdo vyrostl v otroctví, nevstoupil do zaslíbené země. My to máme horší, musíme to provést takzvaně in situ, tedy na místě. V tomto srovnání to není tak hrozné.

 

To jistě souvisí i se stavem české justice. Je ČR právním státem?

Mizérie české justice, o které si štěbetali již dávno vrabci na střeše, se překvapivě provalila až při nedávném sporu kolem výroku o justiční mafii. Skutečnost, že si žalobci ani neuvědomovali, že dělali něco špatného (vždyť to oni žalovali!), je ukázkou bohorovného ignorantství lidí, kteří nad námi případně vykonávají soudní moc. Přitom jde jen o špičku ledovce – ta nehorázná arogance a bohorovné ignorantství je tady velice hluboce zakořeněno. Také neuvěřitelná neúcta k právu u lidí, jejichž životním posláním je právo rozvíjet. Oni ani po tom, co se vše „vyvalilo“, nemají dost studu, aby odstoupili. Nicméně – zřejmě jsme právní stát. Stačí jeden doktor Cepl, a najednou je král nahý. I to je funkce justice, a zde byla brilantně uplatněna. Ono ostatně nic není tak černé, jak to vypadá na první pohled.

 

Nezávislost justice je jedním se znaků demokracie. Myslíte si, že má i dnes Montesquieuova definice o oddělení mocí platnost (Není žádné svobody, jestliže moc soudit není oddělena od moci zákonodárné a výkonné...)?

Nezávislost justice je svým způsobem hlubším základem právního státu než demokracie sama. Montequieuovo pravidlo jistě platí, a navíc je svoboda, která není možná bez oddělení moci justiční, důležitější, než je na příklad potřeba vyčistit justiční Augiášův chlév. Kdo by jej měl čistit? Exekutiva? To by jistě ohrozilo právní stát! A víc než jakýkoli lapsus nehodných představitelů justice...

 

Jako předseda Českého statistického úřadu jste se také pokoušel o jistou nezávislost, o zavádění běžných evropských standardů, které neměly u našich politiků pochopení, například pravidelné zveřejňování statistických údajů v předem určené termíny, což omezuje možnost jejich využívání v politickém boj i... Jaké je podle vás současná situace, rezignoval byste i v roce 2008?

Myslím, že Český statistický úřad je vzorem toho, že je možné budovat i relativně velkou instituci na základě evropských pravidel, a jako instituci plně nezávislou. Nepociťoval jsem, že by politici neměli pochopení pro tuto potřebu (spíše naopak). Oba předsedové ČSÚ, kteří po mně nastoupili, se řídí těmito pravidly, takže mám z našeho statistického úřadu stále velice dobrý pocit. Ten má ostatně i mezinárodní statistická veřejnost – ČSÚ má výtečné jméno ve světě. Kdy bych přesně odešel, pokud bych tak nebyl učinil v roce 1999, je hypotetické; touhle dobou bych však asi už byl určitě tak jako tak v penzi.

 

Jaká je podle vás budoucnost Evropy a evropského práva?

Doufám, že budoucnost Evropy je růžová, jsem Evropan a přeji si, aby Evropa byla ve světové soutěži silná a sebevědomá. Možná bude třeba zpomalit tempo integrace – neustálé změny vedou ke zmatkům. Jistě je třeba, aby se Evropa soustředila na praktické věci, které jsou jasně v zájmu občanů (energetická politika, bezpečnost), jinak hrozí odcizení, které je pro demokracii velmi nebezpečné. Evropské právo se bude dále vyvíjet, bez něho to nepůjde. Rozpor mezi základy práva v anglosaském světě a na kontinentě přitom nemusí být vůbec nepřekonatelný: v Kanadě má Québec systém založený na kontinentálním právu a ostatní provincie na anglickém a funguje to.

 

Zdroj: Vlastimil Růžička, Evropské noviny