Debata o aktuálních otázkách evropské integrace

21.02.2013

ČESKÁ SEKCE UNIE EVROPSKÝCH FEDERALISTŮ                

VŠEOBECNÁ VÝZVA

K DEBATĚ O AKTUÁLNÍCH OTÁZKÁCH

EVROPSKÉ INTEGRACE

2013

 

 

 

Evropská civilizace je zcela unikátní kulturní a společenský systém, od pravěku spočívající    v dualismu duchovní a světské moci, ve formátu všude a stále upravovaném dle místních        a dobových podmínek v souvislosti s rozvojem schopností dané komunity.

 

Ze všech duchovních sil působících v průběhu středověku na evropském kontinentě, judaismu, křesťanství, islámu a posléze v novověku převládnuvšího katolicko-protestantského pluralismu, vzešel koncept moderního demokratického státu založeného na svobodě a důstojnosti člověka, suverenitě lidu, lidských a občanských právech, názorové a náboženské svobodě, toleranci a obecní samosprávě.

 

Země koruny české, především Praha, byly v dějinách nedílnou součástí a dokonce jedním                 z kulturních center Evropy. Vesměs všechny události a změny v Čechách i na Moravě a ve Slezsku byly vždy v  interakci  se všemi významnými ději v ostatních evropských oblastech a zejména s těmi, které se historicky prokázaly jako účinné v nepřetržitém dlouhodobém, proměnlivém, rozmanitě převratném,  ale vytrvalém procesu integrace.

 

 Markantně to z českých dějin prokazují mnohé vynikající události a postavy, jako Karel IV., snad nejvýznamnější integračně působící evropský panovník, mistr Jan Hus, jenž svým reformním hnutím o sto let předešel německou Lutherovu reformaci, král Jiří z Poděbrad, který návrhem Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanském světě nabídl Evropě zřídit radu panovníků, aby v míru řešila její problémy, Jan Amos Komenský, všeobecně uznávaný i pro své mezinárodní působení ve smyslu svého hesla OMNIA SPONTE FLUANT, ABSIT VIOLENTIA REBUS, historik, ale i politik František Palacký usilující o rovnoprávnost a mírovou spolupráci všech národů v habsburkské říši i celé střední oblasti Evropy, v nedávné historii pak oba první českoslovenští prezidenti, T.G.Masaryk a E.Beneš svými koncepcemi mírového soužití i praktickými státnickými činy  pro   spojenectví k perspektivám Spojených států evropských.

 

Vedle historicky proslulých událostí a osobností dokazují český podíl na evropské integraci ještě před II. světovou válkou nesčetné aktivity v běžném životě v oblastech ekonomiky, řemesel, techniky, umění, vědy a obchodu, nejzřetelněji trvalým posilováním exportního charakteru české výroby i všestrannými výměnami zkušeností.

 

Po II. světové válce se Češi spontánně hlásili k evropské integraci všobecným přáním i politickým programem, účast v integraci a perspektivu členství v Evropské unii jsme  přijímali rádi a nedílně s nadějí na svobodu a demokracii. Je nepopíratelnou zásluhou našeho po válce prvního svobodně zvoleného prezidenta, Václava Havla a občanů s ním spojených svým postojem a obětavou prací, že možnost zařadit se  mezi členské státy nám nastala poměrně krátce po Sametové revoluci a vymanění z předchozího totalitního režimu, bytostně antagonisticky zaujatého vůči evropské integraci, tehdy již čtyřicet let postupně realizované.

 

Toto víc než čtyřicetileté zpoždění, vnucené nám následky války a nastavším bipolárním geopolitickým uspořádáním, přispělo k tomu, že naše republika v evropské integraci není ani

v čele, jak by odpovídalo její předválečné tradici, ani v předním peletonu integračního trendu.

Naopak, bez radosti v posledních letech  prožíváme etapu, v níž náš státní establishment jen zdráhavě přistupuje k tomu, co vytvořily a v čem pokročily ostatní členské státy. Image naší republiky z hlediska postupu a výsledků v evropské integraci zdaleka není ideální. Zasluhují se o to zejména přežívající mnohé tradice minulého režimu i osoby jimi stále ještě zaujaté.

 

Přesto náš klub UEF-CZ, ani početnější EM-CZ, nejsme v naší zemi sami, kdo si pokrok v evropské integraci upřímně přejí. Dokázal to sám výsledek referenda o našem vstupu do EU v r.2004. Popularita samotného vstupu přirozeně ustoupila mnoha střízlivým úvahám a závěrům v běžném životě a hospodářské praxi, v mnohém komplikované globálními recesivními procesy a symptomy. Těm však, kteří v hospodářském či jinak akčním prostoru, kde podmínky zavedené evropskou integrací jsou zavedené správně, skutečně vážně pracují, je naše členství v EU již nepostradatelnou samozřejmostí.

 

Na to rozhodně chceme navazovat a bez ohledu na retardované postoje těch či oněch státních či ostatních představitelů si přejeme pokračovat v evropském řešení cílevědomou debatou spolu se všemi, kteří umějí smýšlet jako Karel Čapek „optimisticky odpovědně“ a uznávají Masarykovo „demokracie je diskuse“.

 

Dáno v Praze dne 21.2.2013